Když moji prarodiče před 4 lety umírali, moje maminka procházela velmi těžkým obdobím svého života. Otázka, co se bude dít, až její milovaní rodiče už nebudou mezi námi, byla doma všudypřítomná. Fakt, že moje matka je lékařka, tedy člověk, který se o smrti a umírání učí celý život a který se se smrtí setkal mnohokrát, na tom nic nezměnil. A to mě fascinovalo. Nejistota, zoufalství a strach mé matky byly stejné jako u kohokoliv jiného. To mě inspirovalo k vytvoření hlavní postavy Kamily, která se do jisté míry podobá mé mamince.

Rozhodl jsem se natočit film o smrti a umírání, kde by neuchopitelnost smrti a především strach z ní byl přítomný v každém filmovém okénku. Aby se dala tato témata zažít, musí se procítit v čase a prostoru. Zvolil jsem proto specifický filmový jazyk, který využívá širokoúhlý formát a pohybově i kompozičně komplikované dlouhé vnitrozáběrové montáže, které naplno prozkoumávají časoprostor filmu.

Jak řekl legendární režisér Béla Tarr, se kterým jsem projekt konzultoval, Doprovázení je krátký snímek o ošklivosti umírání a o čekání na smrt. Nicméně podle mého názoru je film především o tom, že nejhorší smrtí je zemřít sám.